K záchvatu náhlých křečí politiky české

pondělí 22. prosince 2008



Než dorajtovat na hřbetě oranžového dinosaura do bažiny zániku, učinila by zbytková partaj páně Topolánkova lépe, kdyby se stala dobrou, důslednou a tvořivou opozicí.
Nejprve si dovolím napsat pár řádek ve vlastní věci: Přeji touto cestou všem mým čtenářům dobrý start do nového roku 2009 a děkuji za celoroční pozornost. Zároveň se omlouvám, že nemohu všem, kteří se na mé články ozývají někdy až nad-míru příznivými ohlasy, odpovídat tak rychle a obšírně, jak bych sám chtěl a pokládal za slušné, jelikož bych si musel pořídit mluvčího. Prosím tedy o pochopení, nejsem nezdvořák, jen dosti vytížený dopisovatel tohoto listu, a pokud čas stačí, i některých jiných periodik.
Závěr starého roku byl rušný, jak v omezeném měřítku této nevelké země, tak v celosvětovém. Neboli jak praví staročeské verše: coť jsme psoty naseli, toť bude plenie ... moderněji řečeno, jaký neřád jsme si zaseli, takové plody budeme teď sklízet. Ale ne, nechci být pesimistou hned v prvním čísle nového ročníku, nemusí být ve všem všudy tak zle. Křeče české politické scény posledního času přinesly i jisté uvolnění a s ním - doufejme - i naději, že by rok mohl pokračovat konečně už něčím kloudnějším než dalším notně obehraným dvoj-zpěvem partajních dinosaurů. Signál vydal sám náš euroskeptický pan prezident svým výrokem o volném prostoru napravo od páně Topolánkovy partaje ODS, jejž se nyní on a jeho věrní chystají zaplnit. Nu, budu tak smělý, že mu zaodporuji, třebaže vím, že to nemá rád. Napravo od partaje, jíž račte být zakladatelem, slovutný pane prezidente, se žádný prostor nepotřebuje vytvářet, protože tam už dávno je a byl, dokonce pod vaším osobním velením. Zůstával však nevyužit, což se teď - budeme-li obezřetní a neskočíme hned na každou vějičku - může změnit. Může, pravím. Může také všechno zůstat při starém; a může, když Pánbůh a občanská neprozřetelnost dopustí, politika této země nabrat směr, z nějž budou mít radost jen mocnosti pekelné a ... leč nepředbíhejme.
Jako obvykle, nejdřív si upřesněme pojmy. Jsou řeči o prostoru napravo od politického středu; povězme si tedy, co tento pojem obsahuje, a ještě spíš co neobsahuje. Netýkavý, do sebe zahleděný, podezíravý nacionalismus pravicový není, jakkoli bývá z povrchnosti za takový označován. Mnohem lépe se mu daří v symbióze s ideami socialismu, ne nadarmo si hitlerovská tyranie udělila titul Nationalsozialismus, národní socialismus. Což citlivé duše nerady slyší, takže hovořívají oklikou o fašismu, ale i to je tak drobet švindl; také Mussoliniho italský fašismus se přímou cestou odvodil od revolučního socialismu, i veliký Stalin, když mu tekla voda do bot, zapomněl na proletářský internacionalismus a jal se ohánět vlasteneckými hesly, i jeho dnešní následník ve funkci, vládce svaté Rusi, užívá tohoto osvědčeného prostředku ... krátce, kdo chce, aby jeho otupělé stádo ochotněji běželo, drnká na strunu nacionalismu. Nikoliv. Stanovení pravicového prostoru je velice snadné: tvoří jej vrstva samostatně uvažujících občanů dávajících přednost co největší šíři osobní svobody, a to i za cenu určitého rizika. Svobodou pak rozumějme možnost vlastního, nikým nenaordinovaného rozhodování. V podmínkách zemí Koruny české, ochuzených opakovanou emigrací posledních čtyř století i půlstoletím komunistické deformace, není tato vrstva zvlášť široká, činíc odhadem tak deset, nejvýš patnáct procent dospělé populace. Je tudíž nasnadě, že vládní většiny z ní sroubit nelze, spíš může v demokratických podmínkách sloužit jako korektiv všude tam, kde hloupými hesly ovlivnitelná většina hrozí zavést společnost do havárie. V podmínkách jen velmi nuzně demokratických ani to ne. Stav, k němuž to česká politika za málem už dvacet posametových let dopracovala, si bez všeho přikrašlování titulu nuzné demokracie zasluhuje. To zjistivše můžeme postoupit dále.
Až tento článek uzří světlo nového roku, bude už pravděpodobně znám výsledek rozkolu ve straně, jež si až dotud na pravicový prostor osobovala nárok. Jestli Václav Klaus, jak vyhrožuje, dá popud k vytvoření české odnože protievropského hnutí Libertas, jestli se za ním v jednotném šiku pohrnou všichni, jimž vlastní mozkovou činnost nahrazuje slovo Otce, jestli z toho kvasu opravdu vyvře strana s programem návratu teď už ale himlhergot k erc a echtovně pravicovým kořenům ... nu, nemuselo by to být úplně špatné. Torzo partaje páně Topolánkovy, očištěné od všech národovců, eurofobů, benešovců, ruso- a slavjanofilů, může zaujmout významné místo ne sice na pravici, ale aspoň ve středu politické scény. Kdyby ještě měl jmenovaný muž odvahu zbavit se do kdovíčeho namočených kuliferdů - jména zajisté uváděti netřeba - poprvé v posametových dějinách by jí český volič mohl dát přednost před rudooranžovou konkurencí bez otráveného mávnutí rukou, že z obou zel je toto přece jen o chlup menší. Projektem strany Evropských demokratů se navíc přihlásila o místo na skutečné pravici i paní Hybášková, dle mého soudu největší politický talent mezi všemi, kteří stojí mimo zkorumpovaný dinosauří proud ... ba, mohla by to být zajímavá podívaná. Kdyby v tom reji nových stran zaniklo věčné taktizování kolem pětiprocentní hranice, kdyby se snad dokonce oslabilo chápání politické soutěže jako fotbalového zápasu ... to by opravdu mohl být nadějný, třebaže dost pozdní začátek, to by konečně mohlo začít svítat na obzoru země české. Což ovšem, přiznávám, je značně optimistický scénář, a optimistické scénáře se nenaplňují. Kéž by jej, modleme se, Pámbíček nebeský aspoň polovičkou naplniti ráčil.
Něco se už, zdá se, děje. Přinejmenším lze se vší opatrnosti konstatovat, že se klausovské křídlo vlastní neuvážeností odstavilo na vedlejší kolej. Pakliže ovšem zase všichni odbojní pánové nesklopí uši a nenalezou zpátky, kde byli, ale k tomu, řekl bych, je Rubikon překročen už nenávratně. Jestli ano: jak můžeme odhadnout možnosti nového rozestavení figurek? Oranžový dinosaurus, nepřihodí-li se zázrak, kluše k příštímu triumfu, snad ne tak výraznému jako v krajských volbách, ale dostačujícímu, aby vládl zeměmi českými po předem neurčitelnou dobu. Nebude to snadné vládnutí, i kdyby byl okolní svět v pořádku, jako že není; a v krizích dějin to nebývají dinosauři obrovského těla, ale s mozečkem jako oříšek, kdo dostává zapravdu. Spíš půjde o to, jestli drobnější, avšak inteligentnější tvorstvo nepodlehne pokušení si obsadit pár ministerských sesliček spolu s ním, protože to by byla ztracena šance, která se už možná nevrátí. Neostýchám se říci, že současná vláda je nejlepší ze všech špatných, co jich Čechové od sametového přelomu měli; a než dorajtovat na hřbetě dinosaura do bažiny zániku, učinila by zbytková partaj páně Topolánkova lépe, kdyby se stala dobrou, nápaditou, důslednou, tvořivou opozicí. To ovšem ... inu, hin se hukáže, jak pravil, tuším, Julda Fučík. Ale ta možnost zde je. Jde o to ji nepromarnit. Národovecko-antievropským odštěpencům, pokud se velmi zásadně nemýlím, velká možnost nekyne. Pánové Klaus, Mach, Havlík i jiní té sorty odhadují rezervoár svého eventuálního voličstva na dvacet i více procent, což je možno doprovoditi rčením o ježkových vočích. Dvacet procent, drazí pánové, takový není potenciál vší pravicovosti v zemích českých, o to méně pak onoho zboží, jež za ni hodláte prodávat vy. Pakli jste si ráčili povšimnout, nejhojněji se příznivci evropského sjednocení vyskytují právě mezi voliči partaje, od níž jste se rozhodli odpadnout; stěží se můžete nadít, že tito lidé udělají na povel páně prezidentův čelem vzad a poběží za vámi. Vyznavače ruského carství pojali do své náruče už také jiní, a návrat ke kořenům... Čí paměť nezastřela Alzheimerova choroba, ví dobře, jak ty kořeny vypadaly, ani somálští piráti by se za takové nemuseli stydět. A to ještě buďte rádi, že se svého času smluvním opozičníkům Klausovi se Zemanem nepodařilo zvýšit laťku volitelnosti na deset procent, jak se chystali. To byste se mohli jít utopit rovnou. Už pětiprocentní laťka vám bude výšinou, k níž marně budete vyvracet krky. Je až zarážející, co pánů obezřetných vyrazilo do útoku v nepravý čas, co střel kalených vyplýtvali na cíl, jejž nemohli neminout. Václav Klaus, tolik choulostivý na své důstojenství, se vmanévroval do pozice evropského tatrmana, jejž bere vážně už jen houf jeho dvorních pudlíků, pan Bém, dav se do zápasu o místo v čele modroptačího hejna, padl na nos ještě žalostněji... Tak zkušení, v pletichách obeznalí borci, a tak mizerný úsudek projevili? Stalo se to náhodou? Nedopatřením? Na to je složitá odpověď. Nicméně existuje jistá nit, jíž se můžeme při jejím hledání zachytit.
Suverenita. Není slova, jež by zaznívalo naléhavěji v hádkách o příslušnost k Evropské unii. Jest suverenita něco jako svatý Grál, hodnota nejvyšší a nezpochybnitelná, sama sebou k spáse vedoucí. No, zůstal bych při zemi s tou slávou; jako mnoho jiného bývá státní nezávislost k prospěchu, užívá-li se jí poctivě a s rozumem, může však být i příčinou úpadku, není-li tato podmínka splněna. Byla nějaká řeč o Somálsku, že ano; i podotýkám, že tato země požívá plné suverenity, jakož i Kongo, i Zimbabwe, i jiné Bohem prokleté končiny. Ač je nekorektní něco takového říkat, nemůže být sporu, že život v nich byl šťastnější, dokud se nalézaly - jemné povahy nechť si zakryjí zrak - pod koloniální správou. Země střední a východní Evropy - zvlášť některé - tak daleko zatím nejsou, ale i jim by v jejich vlastním zájmu slušel ze strany Bruselu mnohem přísnější, důslednější dohled, než nad jakým se Klausova rota může zjevit nyní.
Ani to však ještě není všechno. I méně nadanému pozorovateli neunikne, že je svět čím dál ostřeji rozdělen na mocenské bloky, jenže jiné, než jak nám je zanechala studená válka. Obě západoevropské velmoci už jimi jsou leda jménem a židlí v Radě bezpečnosti. Vliv Spojených států slábne, lépe řečeno je s pohrdáním odmítán; a i když necháme stranou jiné adepty velmocenského postavení, nelze přehlédnout dravou, bezohlednou snahu putinského Ruska o ovládnutí co nejširšího okruhu zemí nejdřív ve své blízkosti, a poté ... kdoví. Není nesnadné pochopit, že vidina jednotné, silnými pouty vzájemnosti provázané Evropy je noční můrou kremelských vladařů a že nasadí všechny páky dezinformace, nátlaku a vydírání, aby evropskou jednotu rozvolnili, možno-li zničili. Jestli a jak s těmito snahami souvisí křečovité scény na českém politickém jevišti posledních týdnů, o tom můžeme podumat někdy jindy.


Luděk Frýbort, Hannover

Tento článek si také můžete přečíst v tištěné ANNONCI s datem 3.1.2009

Zpet na hlavni stranku